Mariáš na stránkách časopisů

Čs. sport č. 303 - 24.12.1989: Na telefonni lince Praha - Aspen s Martinou Navrátilovou
......Vzpomínám na naše mariášové partie. Kamarádi mi nevěří, když vyprávím, že jsi hrála mariáš stejně dobře jako tennis. Máš karetní společnost? Co nyní hraješ? "Mariáš jsem naposled hrála v Československu. Tady jsem se naučila bridž. Naučil mě ho můj kauč Mike Eates, je na bridž velký odborník. Hraji ho stejně ráda jako mariáš - i když mariáš je mariáš!"

Expres - 19.1.1990: Ze vzpomínek Adiny Mádlové
......Vysedávala jsem denně na místě hasiče ve Stavovském nebo Národním divadle a žrala herce a herečky očima i ušima. Po divadle jsme chodili na večeři do Společenského klubu na Příkopech a tam jsem poznala celou intelektuální smetánku Prahy. Chodil tam Čapek, Olga Scheinpfugová, redaktor přítomnosti Ferdinand Peroutka, doktor Stránský, jeho syn Honza, ředitel Firt z nakladatelství Borový, dr. Herben, sem tam, když byl v Praze Jan Masaryk, Voskovec a Werich, Karel Poláček, šéfredaktor Českého slova Klíma a Bass z Lidových novin, doktor Červený, který založil kdysi tak slavnou Červenou sedmu a Jílovský, jenž v ní zpíval, doktor Steinbach a doktor Ohrenstein a mnoho jiných, kteří se tenkrát počítali k výkvětu Pražského kulturního života. Všichni byli přívrženci levicových politických stran, ať už Národních socialistů nebo Sociální demokracie; pro pravičáky tam nebylo místo a bylo by se jim asi dostalo špatného přijetí, kdyby se byli odvážili přihlásit za členy. První čas jsem dlouho mlčela, omezovala jsem se jenom na poslouchání a sem tam nějaké to "ano", "prosím" a podobně. Pak jsem si troufla sem tam něco prohodit, ale většinou ze mne museli slova páčit. Bála jsem se, protože moje vzdělání bylo celkem úryvkovité, a rozhodně jsem nechtěla prozradit nic ze své minulosti; prostě jsem vystupovala jako velmi naivní a nezkažená dívka z malého města, která je poprvé v Praze a všemu se diví. Až jednou mi Werich, který snad jediný měl podezření, že tak docela nevinná květinka nejsem, podal přes stůl kousek papíru, na který napsal: "Ať mně Baxa (byl to tenkrát primátor města Prahy) políbí prdel." Když jsem si to přečetla, zeptala jsem se naivně: "Co je to Baxa?", k veliké radosti všech členů Tafelrundy, jak se tomu sdružení kolem kulatého stolu říkalo. Podobně mě později škádlil Karel Poláček. Stal se během doby mým nejlepším kamarádem. Často jsme spolu zůstali o samotě v klubu, když ostatní odešli po obědě do práce, a hráli jsme biliár. Poláček byl neobyčejně vtipný, a je o poznámky o lidech byly sice hodně sarkastické, ale výstižné. Měl skvělý postřeh, proto dokázal vytvořit tolik pravdivých postav. Říkával o mně, že jsem ženský Načeradec, protože jsem ráda kibicovala při mariáši, což byla v herně nejoblíbenější zábava.

Víkend MF - 27.1.1990: Michal Novotný: Sedí v base
......V Paříži za Ludvíka XI. - tedy v 15. století - bývaly prý potíže se sluhy pánů, kteří přes den zasedali v justičním paláci. Sluhové museli být při ruce, ale ovšem ne v zasedací místnosti. Co však s nimi? Postávají nám tu u vchodu, hlučí, vtipkují, smějí se; vždyť je to nedůstojné. A pak někdo dostal nápad zahnat sluhy do vězení v podzemí paláce, dát jim tam karty, domino, vrchcáby a kdo je ušlechtilejší, může si hrát na hudební nástroje. Například na basu. Takže z pařížského vězení se od té doby ozývala basa. Tak dlouho, až se basa začalo říkat vězení samému.

Informační servis č. 46 - 7.2.1990:
Nezávislé tiskové středisko časopisu SPORT: Napravit chyby našich praotců. Rozhovor s našimi krajany v Rumunsku - Václavem Schneidrem, ing. Josefem Vechocem a Josefem Mlezivou. Otázky kladl Jan Brabec.
......"Mezi sebou vycházíte dobře?"
Schneider: "Ano, ale samozřejmě výjimky se najdou, jako všude. Rádi se scházíme, hrajeme mariáš a zpíváme české písničky."