Dr. Karel Steinbach:
Svědek téměř stoletý

Zpracoval Viktor Fischl, vydal Index, Společnost pro českou a slovenskou literaturu v zahraničí, Fördergemeinschaft tschechischer und slowakischer Literatur ausserhalb der Tschechoslowakei, 5000 Köln 41, Postfach 41 05 11, Bundesrepublik Deutschland, jako svou 160. publikaci (c) Index, 1988.

......str. 52:

Nebo vám ještě povím o tom, jak jednou ke mně přišli Štěpánek a Bor, celí rozradostnění, že jim Fuxa - to byl tehdy administrativní ředitel Vinohradského divadla a báječný člověk - povolil dost peněz, aby se jeli do Berlína podívat na představení Tolstého Živé mrtvoly, ve které hrál hlavní roli největší tehdy německý herec Alexander Moissi. Oni to totiž současně chystali taky ve Vinohradech. Jejich vlak odjížděl z Wilsonova nádraží o půlnoci a oni přišli už o sedmé k večeři. Tak jsme pojedli a pak si sedli ještě k mariáši. Když bylo jedenáct, povídám: "Chlapci, vy byste vlastně už pomalu měli jít na nádraží." Jenže hra byla velkolepá, betl, durch, re, všecko, moc dobře jsme se bavili, taky se trochu popíjelo a oni se neměli k odchodu. Tak povídám: "Víte, já bych vám něco poradil. My se tady tak výborně bavíme, prachy máte, tak si je nechte a já vám řeknu, že než abyste jezdili do Berlína, bychom si raději mohli udělat výlet na Šumavu." Štěpánek byl hned nadšený, on neuměl ani slova německy a do toho Berlína se mu vlasně moc nechtělo, ale Bor, jako šéf činohry neřekl ani ano, ani ne. Ale hrálo se dál a ve tři čtvrti na dvanáct povídám: "Tak je rozhodnuto. Ten vlak už beztak nestihnete, tak zůstanete tady u mne, já zavřu ordinaci a ráno si vyjedeme přes Rakovník, zastavíme se u Zdeňkovy maminky na chlupatý knedlíky a budeme pokračovat na Šumavu." A tak se taky stalo a byla to krása. Když jsme se po třech nádherných dnech u Černého jezera vraceli do Prahy, byla arci trochu stísněná nálada, protože ti dva si lámali hlavu, co teď řeknou tomu Fuxovi. Ale pak byla premiéra a Štěpánek prostě exceloval. Ohromný úspěch u obecenstva a kritika nadšená. Jenom jeden slavný kritik, který se viděl s ředitelem Fuxou skoro denně v Hlavovce, si neodpustil poznamenat, že není divu, že to bylo tak dobré představení, když si to jeli okouknout do Berlína.

......str. 62:

Táfl runda měla své sekce. Jednu tvořil Klub pěstitelů tchánů a byl v ní aktivní hlavně Karel Poláček. Jiné se říkalo Marcelka a píše o ní Olga Scheinpflugová v Českém románu. Nejdůležitější však byla sekce mariášníků. Do té patřili hlavně Peroutka, Poláček, Holman, dr. Wiener, lékař, který také psal pod pseudonymem Alcantara, a já. Ale mistrem nad námi všemi byl dr. Jaroslav Ohrenstein, taky porodník, ale především mariášník skoro nepřekonatelný. Z kibiců si vzpomínám na Jana Herbena, který byl proslulý tím, že za koho se posadil, tomu nešla karta. Říkali mu Smolíček pacholíček. Nejvášnivější mariášník byl Mikyška, jenže právě on byl v této hře spíš slabší košík.

......str. 104:

Nechtěl bych, aby si někdo myslel, že Jan se mnou mluvil často o politice. Tu a tam ano, ale většinou jsme se bavili o všem možném a myslím, že stál o mou společnost hlavně proto, že potřeboval být s někým, kdo neměl s politikou mnoho společného. Někdy se arci nemohl hovoru o politice vyhnout. Pamatuji třeba, jak mě zavolal téhož dne, kdy se vrátil z oné neblahé cesty do Moskvy. Už telefonem mi řekl, že ta pixla kaviáru, na kterou mě zval, byla všechno, co z té cesty do Moskvy přivezl. A večer pak vyprávěl, jak je v Kremlu nechali čekat celou noc v místnosti vedle pokoje, ve kterém se Stalin zavřel s Gottwaldem a jak potom k ránu Gottwald vyšel trochu podnapilý a prostě jim bez jakéhokoli výkladu oznámil, že žádný Marshalův plán pro Československo nebude. Stalin prý prohlásil, že je to "vapros družby", otázka přátelství nebo spojenectví, a tím bylo všechno vyřízeno. Byl tam toho večera na ten kaviár také Mára, který, jak jsem už myslím řekl, byl za války Janovým sekretářem v New Yorku, a tak jsme hráli karty, abychom Jana dostali do trošičku lepší nálady.

......str. 122:

Když mi bylo devadesát, uspořádali moji přátelé ze SVU (Společnost pro vědy a umění) na mou počest slavnostní oběd pro 250 hostů. V uměleckém programu při této příležitosti účinkoval můj dobrý přítel Firkušný Rudolf, obecně uznávaný za jednoho z nejlepších žijících pianistů, barytonista Kotyza a pěvecký sbor Velehrad. Největším překvapením však byla deska, kterou poslal Rafael Kubelík. On žije ve Švýcarsku, ale zimu tráví zpravidla v Kalifornii, odkud mi k vánocům posílá vždycky košíček obrovských datlí a občas za mnou přijede na přibližně desetihodinový mariášek. Tu desku poslal ze Švýcar a jaké bylo mé překvapení, když z ní zazněla jeho píseň na má slova a kterou zpívala překrásně česky jeho paní, bývalá známá sopranistka londýnské opery Covent Gardy, Elsie Morison......