Vojtěch Omasta - Slavomír Ravik:
Hráči, karty, karetní hry

1969

Historie hracích karet na evropském kontinentě reprezentuje bezmála šest století. Hned na počátku se jim podařilo něco, o čem jenom snili největší váleční dobyvatelé všech dob: překročily hranice států, postupně dobyly celé pevniny, zbořily přehrady dělící společenské skupiny. A tak šustily karty v rukou mužů se škrobenými náprsenkami i v podpalubí plavidel brázdících světové oceány, v kasárnách všech armád světa, a co víc: i v docela počestných domácnostech všech civilizovaných zemí naší planety.

Zprvu hrála zcela mimořádnou roli v karetní hře především šťastná náhoda, postupně přibývalo intelektu, vtipu, úvah a kombinací. Mnohé vynikající osobnosti oplodňovaly světový karban novými myšlenkami. Dnes, kdy hra v karty už téměř ztratila svou špatnou pověst, není bez zajímavosti pátrat po hrách našich předků.

Mnohé hry časem vyžadovaly tolik důvtipu a kombinačních schopností, že si bezmála v ničem nezadaly s hrou v šachy. Králem mezi karetními hrami se v tom smyslu stal bridž. /Dnes i mezi sportovci jako forma aktivního odpočinku - šachisté, tenisté a další/.

Není náhodou, že karty jsou také nejdokonalejším zrcadlem lidského charakteru. Jestliže totiž někdo vůbec poodhalí tajemství své osobnosti a základní rysy svého charakteru, pak tedy určitě ve hře v karty. Kapitáni světového průmyslu někdy zkoušejí povahu budoucího zaměstnance za volantem automobilu. Nikoho však - pokud je známo - nenapadlo přizvat zvolené kandidáty ke hráčskému stolu. A při tom se právě nad kartami projeví flegmatická povaha, či zase typické rysy cholerika nejmarkantněji. Poznáme tu hazardéry, kteří jsou ochotni přijmout neúnosnou míru rizika a licitují vysoko nad možnosti svého listu. Svou "barvu přiznají" však i chronicky opatrní lidé, hrající zásadně při zdi, ale také lidé odvážní, kteří s dobrou kartou dokáží vydražit úměrně vysoký závazek. Kdo švindluje, podvádí ve hře, zklame zpravidla i v životě ; kdo je ochoten svést bouřlivou slovní potyčku během karetního utkání, ten se dokáže pro malicherné příčiny pohádat i uprostřed všedního dne. Prostřednictvím obyčejného karetního listu by tedy bylo možné prozkoumat pečlivě zakrytá zákoutí lidské psychiky a charakteru.

A to už nemluvíme o možnostech obsáhlé sociologické studie, která by zodpověděla otázku, proč si ten či onen národ vybral jako národní hru ten či onen typ hry. Proč Britové inklinují k bridži, Američané milují poker, Němci hrají skat a Čechoslováci zase mastí mariáš. Zkušení valchaři, hráči z povolání, dokázali alespoň převést na jednoho společného jmenovatele charakter karbaníků jednotlivých národů. Jeden ze zasvěcených hráčů, který poznával Evropu prostřednictvím hazardních her, kdysi napsal, že Angličan je sportovcem i u karetního stolu. Dovede s klidem sobě vlastním přijímat porážky i netušená vítězství. Němec je naopak vždycky škrob. Francouzi bývají zase lakomí, kdežto Rusové prý hrávají s přiměřeným temperamentem a patří mezi největší gentlemany evropských kasin. Italové se naopak často hádají a Čechoslovák se prý zase prozradí svou vychytralostí i suverenní jistotou, že je to právě on, kdo objevil systém, jak bezpečně vyhrát.

......1353 arcibiskup Arnošt z Pardubic - písemný dochovaný zákaz duchovním přechovávat kostkáře a karetní hráče

......1413 vojenské předpisy Jana Hájka z Hodětína: Všechny hry neslušné a neřádné aby byly stavovány a zvláště kostky, karty, koule

......S karetními hrami se to má v podstatě jako s anekdotami. Existují jich stovky, tisíce - a přece valnou většinu z nich můžeme převést na nevelký počet vskutku originálních původních her, z nichž byl vlastně odvozen celý tento přebohatý rodokmen.

I KORUNOVANÉ HLAVY

Nejvíce se hrálo v Evropě na francouzském dvoře. 1380-1422 Karel VI. založil první hernu ve svém paláci. Hra vzkvétala za Ludvíka XIV., XV. a XVI. Ludvík XIV. se s kartami seznámil jako dítě - v pracovně kardinála Mazarina, který byl odpovědný za výchovu mladého vladaře. Aplikoval zásadu "škola hrou" na kartách. Ludvík XV. byl takovým fanatikem karbanu, že nestačil sledovat ani ruch kolem stolu. Když jeden z králových partnerů raněn mrtvicí uprostřed hry klesl na zem, Ludvík XV. se ani nepodíval stranou a zaujatě se zeptal: "Kdo je na řadě?" Ludvík XVI. nenáviděl karetní hru - o to více jí holdovala jeho žena Marie Antoinetta, a to celé noci, bez ohledu na to, že to krále rozčilovalo až k šílenství.

INTELEKTUÁLOVÉ A LID OBECNÝ

Ani anglický dvůr nezůstal ušetřen hráčské horečky. První Tudorovec, angl. král Jindřich VII. /1485-1509/ vydal sice roku 1495 přísný zákaz karetních her pro sloužící a učně, sám však fascinující moci karet neodolal a dokázal prohrávat značné částky. Hrávala i carevna Kateřina. Její favorit Grigorij Orlov si carevnu zavázal odstraněním jejího manžela Petra III. a byl proslulý svými dluhy z karbanu. Švédský král Gustav Adolf hrával karty ještě ve svých 91 letech. Kartám holdovala i evropská duchovní elita, např. i takový génius jako J. W. Goethe. Igor Stravinský se nechal inspirovat kartami ve své baletní tvorbě a skladatel Richard Strauss dokonce patřil k tak vášnivým hráčům skatu, že mezi koncertními čísly si - jak praví fáma - krátil čas mícháním karet. Puškin a Čajkovský zvěčnili hru faraóna v Pikové dámě; první v literatuře, druhý v hudbě. Mezi karbaníky slavných jmen patřil i filozof Immanuel Kant, skladatel Franz Lehár, vojevůdce Blücher a válečný stratég Helmut von Moltke. Paul Cézanne věnoval karbaníkům obraz, a Pablo Picasso vytvořil dokonce pro karetní hru osobitý revers, vzor, zdobící zadní, rubovou stranu karet. Gogol zase zpodobnil ve svých hráčích postavy falešných hráčů, které podávají výpověď o své době. Tehdy prý stačilo falešnému hráči - jak uvádí Gogol - znát klíč ukrytý na zadní straně karetní hry. V období technicky nedokonalé reprodukce měla každá karta na zadní straně rozloženou kresbu jinak - bylo tedy třeba jenom rozpoznat a zapamatovat si tyto nepatrné, zdánlivě zanedbatelné detaily. Gogol v této souvislosti hovořil o muži, který dostával z Moskvy stovky karetních her, aby za bohatou úplatu "dešifroval" rubovou stranu. Roční prémie za to prý se rovnala pěti tisícům liber.